Životní příběh lyžaře a odbojáře Františka Zajíčka

Rubriky: Rok lyžařů
Aneta Linková  Sdílet článek na nebo

Životní příběh lyžaře a odbojáře Františka Zajíčka (1912–1986) František Zajíček se narodil 15. listopadu 1912 v obci Radňovice u Nového Města na Moravě. Již v …

Životní příběh lyžaře a odbojáře Františka Zajíčka

Životní příběh lyžaře a odbojáře Františka Zajíčka (1912–1986)

František Zajíček se narodil 15. listopadu 1912 v obci Radňovice u Nového Města na Moravě. Již v dětství objevil svoji obrovskou zálibu – lyžování. Byl v něm také velmi úspěšný a svůj první závod v Novém Městě vyhrál již ve svých devíti letech.

V roce 1933 maturoval na novoměstském gymnáziu a poté byl přijat na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. V roce 1937 zakončil studium akademie vyřazením v hodnosti poručíka pěchoty. Ve svém volném čase se ale i nadále věnoval lyžování. Byl aktivním závodníkem Sportovního klubu v Novém Městě – běžcem i skokanem.

V důsledku anexe ČSR Německem byla rozpuštěna Československá armáda. František byl Ministerstvem národní obrany v likvidaci přidělen k Ministerstvu školství a převeden do Velkého Meziříčí jako úředník odboru školství.

Hned na počátku okupace se Zajíček zapojil do vojenského odboje. Podílel se na organizaci odchodu našich vojáků do zahraničí prostřednictvím tzv. Východní cesty přes Slovensko. Sám měl potom odejít s Karlem Štainerem (pozdějším vojenským představitelem odbojové organizace R – 3, která působila především na Meziříčsku a Novoměstsku), jehož poznal během své závodní lyžařské kariéry. Tajná cesta však byla rozbita německou policií a oba odbojáři se museli vrátit zpět na Vysočinu. Karlu Štainerovi proto zřídili ilegální pracovní knížku, občanskou legitimaci a sehnali mu zaměstnání lesního dělníka na velkostatku v Zahradišti. Díky jejich další činnosti byla navíc vytvořena celá síť podzemního hnutí na okrese Velké Meziříčí.

Prostřednictvím konfidentů byla ale odbojová skupina prozrazena. Zajíček byl udán gestapu a na základě varování se rozhodl 4. července 1944 odejít do ilegality, čímž se zachránil před zatčením. Zde přijal krycí jméno Kamil, nadále úzce spolupracoval s mnoha odbojáři, včetně notoricky známého Cyrila Musila.

Po osvobození v roce 1945 nastoupil František Zajíček v Brně zpět do aktivní služby jako zpravodajský důstojník a postupně byl povýšen do hodnosti štábního kapitána. Zde se také seznámil se svojí pozdější manželkou Marií, se kterou se v roce 1948 oženil.

V roce 1948 byl současně nominován na ZOH ve Svatém Mořici (Švýcarsko) jako náhradník na ukázkový závod vojenských hlídek. Závod nakonec nejel, ale jako nejzkušenější závodník se staral o mazání lyží. Navíc se zde seznámil s jistým ing. Ippenem, který žil ve Švýcarsku, ale měl československý pas. Ten zrovna hledal chybějícího člena do své posádky pro čtyřsedačkový bob. Toto místo nakonec nabídl Františkovi, jenž novou výzvu přijal. Československý čtyřbob zajel v tréninku třetí nejlepší čas, ale v samotném závodě nesehraná posádka obsadila až 14. místo. Když po návratu František svým kolegům v Brně vyprávěl zážitky z olympiády, zmínil se i o Ippenovi. „Ippen? Na toho máme zatýkací rozkaz“, pronesl jeden ze Zajíčkových kolegů. Tím také začalo Zajíčkovi jedno z nejtěžších životních období.

V roce 1949 byl zatčen orgány vojenské kontrarozvědky a uvězněn. Ve vykonstruovaném procesu byl v roce 1950 společně s dalšími důstojníky odsouzen pro zločin vyzvědačství a velezradu k doživotnímu vezení. Prošel věznicemi v Brně, Opavě, Praze, Plzni-Bory, Leopoldově a několika tábory na Příbramsku. Nakonec byl propuštěn na amnestii v roce 1960, kdy se vrátil zpět ke své manželce a synovi (*1949), kterého poprvé viděl 27. 5. 1950 při soudním líčení u vojenského soudu v Brně.

Po propuštění ale velmi těžko hledal pracovní uplatnění. Musel tak nejprve manuálně pracovat v JZD, kde se později vypracoval na pozici zootechnika. I přes tento nelichotivý osud si František nakonec dokázal na životě najít i to hezké. Pamětníci například vzpomínají na rok 1968, kdy byla škola ve Velkém Meziříčí bez odborného tělocvikáře. Měla však objednaný zájezd a všichni se obávali toho, zda bude mít kurz význam i bez profesionálního vedení cenu. Tehdejší předseda rodičovského sdružení přišel s nápadem se obrátit na Františka Zajíčka. Když jej oslovili, i tuto další výzvu přijal. Když se s žáky setkal na kurzu poprvé, neměli o něm velké mínění. To se ale brzy změnilo, což dokládají i vzpomínky přímých účastníků prvního kurzu: „Jeho starodávný střih lyžařských kalhot a pěkně vyšisovaná větrovka v první chvíli nic moc neslibovala, ale za chvíli jsme poznali, že je v přímém kontrastu s jeho mladistvím duchem a vynikající tělesnou kondicí. Jezdit uměl, znal a milovat hory. Chtěl, abych si je zamilovali i my všichni. A povedlo se mu to. Své nadšení předal i těm, kterým to zas tak moc nešlo.“ Po ukončení tohoto lyžařského kurzu František navázal s gymnáziem užší spolupráci a na hory jezdil pravidelně. Tuto pasáž můžeme ukončit jestli poslední citací vzpomínek: „Byl to takový velmi příjemný, upřímný a obětavý, nakažlivě optimistický … zkrátka náš Franta Zajíček.“

Na podzim roku 1986 těžce onemocněl a zemřel 19. 1. 1987. Je pochován v Novém Městě na Moravě. Po změně politických poměrů v Československu byla Františku Zajíčkovi rozhodnutím ministra obrany navrácena hodnost majora a koncem roku 1991 byl in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka.

Libor Denk

Zdroje:

100 let organizovaného sportu ve Velkém Meziříčí. Fotbal, hokej, lyžování 1906-2006 (kolektiv autorů). Velké Meziříčí 2006.

Informace na webu: https://www.skivm.cz

Osobní archiv doc. Slonka – článek Petra Zezuly, který s F. Zajíčkem natočil rozhovor roku 1970.

ČERVENÝ, Ondřej: Osvobození Žďárska. Brno 2014.

 
Dotazník