Plním si svůj cestovatelský sen

 Máte za sebou výstup na Denali, nejvyšší horu Aljašky, čeká vás Elbrus. Ty hory jsou zhruba o dva tisíce metrů nižší, než jste byl doposud zvyklý. Je to velký rozdíl?

Je, protože to je něco, jako když člověk běhá maraton a pak jde na střední tratě. Ta výkonost je potom jiná. Je to jiná disciplína. Když jsme ale přistáli pod úpatím Denali, tak jsme byli ve výšce

2 300 metrů a nad námi se tyčila 4km stěna Denali. To nemají ani Himaláje. Je tam také překvapivě hodně mrazivé a větrné počasí. Museli jsme si tam také veškeré vybavení donést sami.

Jaký je rozdíl, když lezete v Himalájích, kde jsou rozvojové země jako Nepál, proti lezení v Severní Americe?

Je to jedno, v těch horách to nemá žádný vliv. Osobně jsem třeba byl zklamaný z obchodů v Americe s outdoorovým vybavením. Káthmándú v Nepálu je na tom v současné době v podstatně lépe.

Vy jste se rozhodl, že si výstupy na hory Koruny planety vždy něčím zpestříte. Je to tak?

Ano. Na Aljašce jsem tři týdny cestoval za medvědy, na kajaku za velrybami. Proto jsem se rozhodl, že na současnou expedici na Elbrus jedeme na kolech. Čeká nás tři tisíce kilometrů po vlastní ose, tisíc kilometrů plavby po Černém moři. Chci to pojmout trošku cestovatelsky.

Z vás se tedy tímto stává i cyklista?

Já jsem na kole jezdil vždy. Je ale pravda, že na Elbrus jsem musel trénovat. Byl jsem kvůli tomu na tři týdny ve Španělsku v Pyrenejích. Až se vydám na nejvyšší horu Austrálie, účastním se tam také závodu na horských kolech Crocodile Trophy.

Když jste jezdil do Himálají, tak jste takovou volnost neměl?

Ty země jsem samozřejmě poznal, byl jsem tam pětadvacetkrát, tak to člověk vidí ledacos, ale expedice na osmitisícovku trvá měsíc až dva. To není mnoho času a naším primárním cílem vždycky bylo dostat se do nějakého výchozího bodu a co nejrychleji k hoře. Po několikatýdenním pobytu v osmi tisících jsme se zase vždy snažili dostat se co nejrychleji od hory, na letiště a domů.

Který z vrcholů Koruny planety je nejtěžší?

Řekl bych, že ty dvě nejtěžší mám za sebou – Mount Everest a Denali. Ale jsou to hory a říci třeba o nějaké sedmitisícovce, že je lehká, to je velká drzost. A Koruna planety má jiná specifika. Až pojedu na Antarktidu, tak to bude výzva sama o sobě.

Na první horu z Koruny planety jste vystoupil před 18 lety, byl to Mount Everest. Jak se od té doby proměnilo výškové horolezectví jako sport?

Materiály jdou dál, jsou lehčí, tepelně lepší, ale pořád jsou to hory. Jakmile zavládne špatné počasí, tak i s nejnovějším hitechem jste na ně krátcí. Viz moje předposlední hora, na které jsem omrzl. Jako nováčkovi se mi to nestalo a jako zkušenému vlkovi ano. A nepodcenil jsem přitom vůbec nic. Velký rozdíl ale je v tom, že je všude čím dál více lidí. Tento fakt lezení ovlivňuje, jdete třeba i proti své vůli za někým, kdo vám vyšlapává cestu. Jsou expedice, které s tím počítají a schválně chodí takto v závětří.

Máte se ještě v horolezectví co učit?

Určitě ano, budu se znova učit lézt na skalkách. Což jsem kdysi uměl hodně dobře, a teď to neumím vůbec.

Stejně jako třeba vojáci se ocitáte ve stresových situacích, kdy jde o holý život. Vojáci se často po návratu do normálu potýkají s takzvaným posttraumatickým stresem , nejsou schopni si zvyknout na obyčejný život. Nemáte něco podobného?

Trochu ano. Na mé nejosamělejší expedici na Lhoce, kde jsem zažil největší osamění, jsem sledoval film Hurt Locker o vojenském pyrotechnikovi. Tam je scéna, kdy si na dovolené není schopen poradit v situaci, kdy má nakoupit kukuřičné lupínky. Úplně jsem to chápal. Člověk se vrátí z těch hor jiný. Zatímco v Himálajích řeším pouze základní potřeby, po návratu do civilizace chci také žít takový obyčejný, jednoduchý život, ale ono to nejde. Je to všechno najednou velmi složité.

Co vás na horolezení baví nejvíc?

Mě na tom baví svoboda. I proto jsem to začal kdysi dělat. Za komunistů vám dávalo horolezectví právo jít ve Vysokých Tatrách tam, kam nikdo jiný nemohl. Vzpomínám, jak jsme brzy ráno vždy vyrazili do hor, to tam ještě nebyli turisté. Během dne, kdy tam proudily davy lidí, jsme už viseli někde ve stěně a vraceli se večer, když už byli turisté opět pryč. To byla nádhera. A je to pohyb venku, v nejkrásnějších koutech zeměkoule.

Jak se vám daří shánět peníze na expedice?

Teď už je to lepší, protože mám jméno. Ale i tak je to práce v podstatě nonstop. Ty expedice jsou vrcholem ledovce. Ta spousta práce a času, který jsem musel věnovat tomu, aby se uskutečnila, není vidět. Ale je to krásné, protože to byla moje volba a můj sen.

V Novém Městě bude nová horolezecká stěna, budete tam chodit trénovat?

Určitě. Chtěl bych poděkovat všem, kteří se za její postavení zasadili. Je také dobré, že na příštích olympijských hrách se lezení představí jako nový olympijský sport. Myslím, že pro město bude stěna přínosem a rád budu novoměstskou stěnu propagovat a podílet se na aktivitách s lezeckou stěnou spojených.